Zpověď věčné dietářky I.

Nedávno jsem byla na semináři na téma "jak na ztrátu motivace při hubnutí". Pořádala jej jedna paní psycholožka, která poskytuje podporu klientům v obezitologické poradně a bylo to poměrně zajímavé povídání o stavech, které jsem zažila za svůj neustále se opakující hubnoucí proces mnohokrát. Přimělo mě to k rekapitulaci a zamyšlení, jaké cesty jsem v honbě za vysněnou postavou již podstoupila. Optimální váhy jsem zatím nedosáhla, ale ráda se podělím o své vzlety a pády, které jsem jako ten cimrmanovský pionýr slepých uliček za více než třicet let zažila.

Když se tak zamyslím a pohlédnu na své fotky z dětství a mládí musím přiznat, že jsem nikdy nebyla vyloženě hubená. Z černobílých fotek se na mě usmívá miminko, které byste bez mrknutí oka zaměnili za protagonistku reklamy na pneumatiky Michelin. Dospívající dívku by mnozí nazvali holkou krev a mlíko, jak se poněkud kulantně říká těm z nás, kterým se tukové polštářky usídlily na různých zajímavých i méně zajímavých tělesných partiích. Já se ovšem rozhodla, že musím vzdorovat osudu, zhubnout a být krásná, štíhlá a žádoucí. Nastoupila jsem tedy do nerovného souboje představ a reality a opakovaně se pokoušela přelstít zákon o zachování hmoty.

Můj první hubnoucí pokus jsem podstoupila někdy ve dvaceti letech v době kdy světem diet ještě vládl docent Rajko Doleček. V domácí knihovně jsem objevila maminky knihu Nebezpečný svět kalorií, poctivě jí pročetla a hned začala praktikovat svou první dietu. Už si nepamatuji, co přesně jsem jedla a nejedla, ale určitě vím, že mě to moc nebavilo a také jsem nezhubla víc než pár kilo. Ne že by to z dnešního pohledu nebyl dobrý výsledek, ale pro mě to bylo zklamání, postava "holka krev a mlíko" nebyl můj cíl. Chtěla jsem být prostě hubená - jo jako ta holka od nás z baráku, co má nohy dlouhé a ladné jako gazela, útlé boky a sluší jí snad i pytel od brambor, chjo!!!

Postupem času se má postava kulatila a kulatila a já se stále vrhala do víru dietního světa svéhlavě a po hlavě. Prakticky jsem byla buď ve fázi "držím dietu" nebo "kašlu na to, budu tlustá". Tak jsem střídavě konzumovala spoustu čokolády, nutelly (kterou po absolvování třídních schůzek vlastního potomka na druhém stupni základní školy považuji za nutné anestetikum), sušenky, koláčky, perníčky v čokoládě, zobala sýry a oříšky k vínečku a kdoví co ještě anebo držela nějakou aktuálně módní či zaručenou dietu. Kila ovšem pomalu přibývala a ani módní kreace ala pavarotti je nedokázala zakrýt.

Když se na cedulce oblečení či na osobní váze objevilo alarmující číslo, přišel vždy čas vrhnout se do nějakého zaručeného dietního programu. Námět na tu nejlepší a zaručenou dietu přicházel často od kolegyň, kamarádek nebo z článků lifestylových časopisů pojednávajících o úspěšné ztrátě množství kilogramů té či oné celebrity. Kdo by nechtěl za měsíc shodit 8 kilo jako žena XY, že? "Co to vyzkoušela? Jooo Atkinse, pcha, to zvládnu taky", řekla jsem si. Tak jsem si nastudovala principy, zakoupila "odbornou literaturu" kterou jsem bleskurychle přelouskala a celá nažhavená začala vařit vejce na slanině k snídani, flákotu se zeleninou k obědu a tučnou rybu k večeři. Trvalo mi asi měsíc, než jsem se dopracovala k zánětu žlučníku, strašlivé kolice a pracovní neschopnosti. Trochu mě mrzelo, že jsem nemohla dokončit tuto misi, ale malá naděje že se mi nakonec podaří trochu "vyhubit" svitla na sonografickém vyšetření. Po chvilce kroužení sonopřístrojem kolem pupíku mi paní doktorka sdělila diagnózu a dodala: "noooo mě když chytnul žlučník, to jsem krásně zhubla asi 10 kilo". Já krásně zhubla kilogramy 2, které jsem hezky nabrala okamžitě zpátky, když obtíže pominuly.

Musím na to hubnutí asi víc vědecky, řekla jsem si, trochu přirozeně a podle tělesného typu. Zavítala jsem tedy ke specialistce na Ájurvédu a po rozboru mého tělesného typu (Pita - Kapha) si začala hlídat denní dobu kdy snídám, obědvám a večeřím, pila brahmi čaj (brrr čaj) a vytiskla si na ledničku dlouhý seznam povolených potravin. No ale zřejmě jsem nebyla dostatečně trpělivá nebo oduševnělá a po několika týdnech jsem začala cítit, že tato cesta asi nebude pro mě to pravé ořechové. Váha se ani nehnula, a to jsem vařila květák na kari, dhál, luštěniny, rýži, tofu, v neděli kuře, snídala pohankovou kaši (která mi opravdu, ale opravdu vůbec nechutná) nebo rýžovou kaši s oříšky, cvičila hubnoucí sestavu a nakoupila koření, které jsem dosud ani neznala.

Potřebuji zřejmě ještě nějakou další pomoc, aby se rozproudil metabolismus a já cítila příval energie, necítila naopak ten otravný hlad a neustálou chuť na čokoládu nebo makový koláček, dospěla jsem k závěru po chvíli přemýšlení o původu mých hubnoucích neúspěchů. Vyhledala jsem tedy další specializované pracoviště a pokusila se hubnout s pomocí akupunktury. Internetové stránky slibovaly pomalu zázrak - napíchne se nějaký "bod hubnutí" na uchu, čímž tělo údajně necítí hlad, drží se speciálně sestavený jídelníček a hubne se v pohodě, bez hladu a všechno jde prakticky samo… Naklusala jsem tedy na aplikaci jehličky do ušního boltce, obdržela rozpis jídel na 21 dní a těšila si, že mě čekají 3 neděle nirvány zakončené pořádnou čistkou šatníku a nákupem haldy nového oblečení ve velikosti 36. Pravda, zhubla jsem za 3 týdny asi nejvíc, co se mi kdy dosud podařilo, ale není divu – dietní režim byl poměrně jednoduchý a obsahoval hodně vody, hrstku rýže, trochu zeleniny a několik kusů mandlí za den. Přiznávám, že hlad jsem tedy zpočátku cítila, ale byla jsem rozhodnutá to vydržet klidně do úplného vymizení (mého). Druhý týden zostřeného režimu už byl docela v pohodě, ale na konci třetího týdne se jehlička z ucha musí odstranit a přijde HLAD. Veliký hlad po těch třech týdnech hladovky, to mi věřte… takže jsem se NAJEDLA… a nákup nového oblečení se nekonal.

Naštěstí mám kolem sebe dost kamarádek a kolegyň řešících podobné problémy, řekla jsem si. Poradím se a nasadím něco vyzkoušeného a osvědčeného. Řešení se samozřejmě našlo a já už trochu frustrovaná zakoupila několikatýdenní dietní program připravený k rychlé konzumaci ve formě pytlíků, koktejlů a tyčinek. Přidala jsem ještě zelenou zeleninu a začala aplikovat vesmírnou stravu. Zklamání se dostavilo záhy, protože ne každý pytlík obsahoval tu chutnou polévku, o které hovořily webové stránky prodejce a že by se mi dělaly "boule za ušima" ze žampionové omelety, jak v jedné recenzi hlásala spokojená (a hodně vyhublá) účastnice programu to rovněž nemohu potvrdit. Poctivě jsem to ale všechno postupně spolykala a po měsíci dychtivě skočila na váhu. Tušíte asi, že kosmonaut ze mě nebude a hubenost mi byla odepřena i po tomto experimentu.

Značně negativně hodnotím i metodu přerušovaného půstu a půstů jako takových. Jako většina z nás poměrně ráda jím, ale když je potřeba napnout síly, dokážu se bez laskomin nějakou dobu obejít. Přerušovaný půst tedy vypadal jako ideální řešení – dva dny si zakážu baštit od rána do večera ale budu jíst velmi střídmě ve stanoveném časovém okně a pět dní se budu hezky ládovat lahůdkami a oblíbenými pochutinami. Konečně dieta snů, říkala jsem si. Ale moje tělo odmítalo spolupracovat a v těch přísných dnech neustále hlásilo hlad a bažilo po něčem k jídlu. Strávila jsem tedy asi dva měsíce s kručením v žaludku od probuzení do brzkého oběda, až jsem to zase vzdala. Zázrak se nekonal :-(.

Jak jsem psala v úvodu, moje hubnoucí cesta je dlouhá, peripetií bylo mnoho, a tak dnes se svým vyprávěním končím a jako bájná Šeherezáda budu pokračovat příště. Zůstaňte na příjmu :-).